zdál se mi sen.
byli jsme spolu na druhém břehu vltavy, procházeli jsme se. sluníčko svítilo, vítr nefoukal. mělas mikinu, já tričko. koukali jsme spolu na lodě, na lidi, na auta, na tramvaje, na mraky, na ptáky, na domy, na sluníčko, na sebe.
povídali jsme si. ne nijak souvisle, spíš jsme jeden před druhým trousili myšlenky a nechávali je toho druhého sbírat a hrát si. hráli jsme si. smáli se, smála ses. zuby se ti leskly víc než polárka na letní noční obloze, paprsky slunce zvýrazňovaly barvu tvé duhovky. zorničky roztažené i přes hodně světla jsme měli oba.
psali nám kamarádi, oběma. volali. měli jsme plány, ale nakonec jsme se stali plány sobě samými. nic jiného nebylo. kamarády jsme ignorovali, telefony vypli.
došli jsme do mého bytu v karlíně, který neexistuje. bílé zdi, měkce hnědé parkety. v obýváku na škrabadle ležela kočka, ty ses k ní rozběhla.
byla noc, najednou. televize hrála, ani jeden jsme jí nezapli. nešla vypnout.
vytáhli jsme ji ze zásuvky, ale stále hrála. normálně se takových věcí bojím, ale bylas tam, byla tam zrzavá kočka, růžové víno, na stole voněla večeře. nebál jsem se.
u stolu jsme ze sebe nespustili oči – tedy ty ses koukala ještě na kočku na svém klíně –, ale jinak jsme oční spojení nepřerušili.
šli jsme spát. bylo mi dobře, s tebou je mi vždycky dobře.
i můj mozek to ví.
zdál se mi o tobě sen.