pomalu začínám zjišťovat, že se samo od sebe asi nic nezlepší.
ani už si nepamatuju, kdy jsem naposledy měl pocit, že to, co dělám, ať už je to cokoliv, něco znamenalo nebo mělo jakýkoliv smysl. plahočím se životem, šourám se po zemi a čím déle se takto vláčím, tím více hloubím koleje, které do země vyrývám, a ponořuju se hlouběji a hlouběji. kdysi bývalo alespoň vidět světlo, dnes už většinou ani to v dohledu není. hlava zatím funguje, ale i ta se pomalu začíná schovávat před světem, padá dolů ke kolenům a pomáhá jim rýt.
občas seshora zaslechnu tlumený dupot, ale už jsem od něj moc daleko na to, abych se k němu dostal.
co začnu, zpravidla nedokončím. na co sáhnu, to se většinou zhroutí jako domeček z karet, na který někdo zlověstně dupne po tom, co na něm někdo hodiny a hodiny pracuje.
a nemyslím jen materiální věci nebo nějaké projekty, na tom koneckonců snad ani tolik nesejde. nejvíce mě mrzí nejrůznější vztahy, které jsem s lidmi měl, a všechny je nechal vyhasnout jen proto, že jsem se nedokázal přimět k tomu, konečně se začít chovat normálně. tak, jako se chová každý.
všechny zradím, všechny nakonec zklamu.
a teď jsem zradil a zklamal i sebe. světlo nevidím, naději už dávno nemám. kolena mě bolí, kůže už slezla. už se neprodírám hlínou, narazil jsem na kameny, ale nohy už mě neunesou.
už nikdy nic nedovedu, nikoho nepotěším. já jsem ten, kdo na domeček z karet šlape. sám sobě.
co mi nohy udělaly? co karty? proč nikdy nic nedokončím? proč nikdy nic nevydrží?
nevím, nevím,— nevím.
vsechno v poradku:((